Petr Stiblík působí od roku 2014 na Fakultě lesnické a dřevařské, kde dokončuje doktorát na téma – Evoluční ekologie termitů. Je součástí týmu zkoumající termity, jako část velkého projektu EVA 4.0 zaměřeného na zkoumání zmírnění dopadů klimatických změn. Petr vstoupil na začátku roku 2019 do podnikatelského inkubátoru Point One s jeho projektem Scientific Permits Consulting, se kterým má ambice pomáhat vědeckým týmům získávat snadněji a rychleji vědecká povolení ke sběru genetického materiálu po celém světě.

Ahoj Petře, můžeš nám představit svůj projekt jednou větou?

Jednou větou je to komplikovanější, ale ve zkratce vyřizuji vědecká povolení pro vědecké týmy.

Jak přesně to funguje?

Existují mezinárodní právní dohody, např. Úmluva o biologické rozmanitosti nebo Nagojský protokol, na základě kterých, není možné vyvážet genetické zdroje ze země jejího původu do zahraničí bez povolení. Genetické zdroje jsou výhradním majetkem státu. Je to úplně stejné jako se zlatem nebo s ropou.

Co vše se počítá do těchto genetických zdrojů?

Myslí se tím de facto všechny organismy, které mají vlastní DNA mimo lidí. Víceméně se jedná o všechny živočichy a rostliny včetně bakterií nebo hub nacházejících se na území daného státu.

Vztahuje se to i na horniny nebo fosílie?

Nagojský protokol se na v uvozovkách neživé věci nezaměřuje, ale existují zase jiné smlouvy, které ano.

Co přesně tedy znamená naplňovat tuto dohodu?

Dohoda upravuje hodně aspektů ohledně místní biodiverzity a zahraničního výzkumu. V podstatě se ale jedná o ekvivalentní sdílení benefitů z jednotlivých výzkumů s místními kapacitami a státem původu.

Jak ses k nápadu pomáhat s vyřizováním povolení pro výzkum vůbec dostal?

Zabývám se dlouhodobě termity a v rámci týmu musíme kvůli výzkumu hodně cestovat. Od počátku jsme řešili, jestli vyřizovat v dané zemi nějaké povolení, či nikoliv, i když to ještě nebylo v rámci české legislativy povinné. Některé země měli již předtím legislativu dost přísnou a mnoho týmů řešilo, zda trávit 6 měsíců vyřizováním povolení s nejistým koncem, nebo zda v případě, že na vás náhodou přijdou, nezaplatit pár stovek dolarů na pokutě, či úplatku.

Kdy se vše změnilo?

12. 10. 2014 vstoupil v platnost oficiálně Nagojský protokol a postupně se začal včleňovat do státních legislativ. Česká republika se stala jeho smluvní stranou 4. 8. 2016. Pro nás to znamenalo, že všechny vzorky, které jsme posbírali před rokem 2016, řešit nemusíme. Na všechno od tohoto data dál bychom však měli mít příslušná povolení.

Tou nejdůležitější věcí, kterou Nagojský protokol řeší, ale je, že umožňuje zemím původu zahájit s vědci arbitráž v případě, že danou povolenku nemají.

I zpětně?

Ano, i zpětně. Třeba státy jako Indonésie mají na tohle speciální státní aparát a kontrolují všechny vědecké publikace. Když v anotaci objeví slovo Indonésie, zjišťují, o co se jedná a zda vědci při výzkumu měli povolení. A pokud ho nenajdou, tak může být pěkně zle.

Můžeš popsat proces vyřizování těchto povolení?

Každá země, jako výhradní vlastník genetických zdrojů, si určuje vlastní pravidla pro jejich sdílení. Například Česká republika na to žádnou úpravu v rámci tohoto protokolu nemá. Pokud sbíráte vzorky například v národních parcích, stačí vám povolení od nich, které ale vychází z českých zákonů. Pokud chcete sbírat vzorky ve Francii, tak stačí vyplnit na webu jednoduchý formulář, kde sdělíte jen základní věci jako místo sběru nebo co a proč chcete sbírat. Proces povolení zabere 14 dní a můžete ho získat jak pro fyzickou osobu, tak pro celou univerzitu. Takže povolení pro expedici do Francouzské Guyany bylo velmi jednoduché získat.

Které země jsou na získání povolení těžké?

Těžké jsou země, které se na tom snaží vydělat a ty, které nemají o biologický výzkum zájem z toho důvodu, že vede k ochraně životního prostředí a potlačování ekonomických zájmů dané země a spolupracujících korporací. Typická je v tomto například Indonésie, vyřídit zdejší povolení, pokud neznáte postupy, může trvat v lepším případě dva roky.

Jak přesně můžeš pomoci třetím stranám v tomto procesu?

Jelikož povolení vyřizuji dlouhodobě, dokážu vědeckým týmům zkrátit délku čekání a vyřídit všechny potřebné dokumenty od začátku do konce. Dokážu být v průměru tak o 50 % rychlejší než ti, kteří povolení nevyřizují pravidelně. Například Thajsko může nováčkům trvat rok, já to zvládnu přibližně do 6 měsíců.

Které další země jsou složité na získání těchto povolení mimo Thajsko a Indonésii?

Například Indie a Brazílie, i když zákony se pořád mění a někdy se i zmírňují. Vždy záleží, jak do svého výzkumu zapojíte místní vědce, kteří například pro sbírání vzorků žádný permit nepotřebují. Takže pokud dokážete vzorky také analyzovat v zemi původu, je to o dost snazší. Pokud chcete vyvézt ze země pouze informace o daném výzkumu napsané v počítači, tak nepotřebujete export permit, což se dá zvládnout mnohem lépe.

Které země jsou naopak lehké?

Evropská unie a země, které nejsou zapojeny do Nagojského protokolu a nemají vlastní legislativu.

Kolik takové povolenky stojí?

Například v Malawi stojí jen administrativní poplatek mezi 1000 – 2000 USD, záleží, co přesně chcete. V Thajsku se můžeme pohybovat okolo 7 000 Kč. Obecně bych řekl, že tak mezi 500 – 5000 USD.

Je někdo v Česku, kdo se tím zabývá jako ty?

Samozřejmě se na univerzitách najdou experti, kteří se tím zabývají, ale nemají čas pomáhat dalším týmům a většinou se orientují pouze na jednu zemi. Mnoho vědeckých týmů to tedy řeší prostřednictvím doktorandů. V minulosti se stávalo, že to moc neřešili, a zajímat je to začalo až v momentě, kdy jim jejich výzkum kvůli chybějícímu permitu odmítl vydat nějaký vědecký časopis.

S kolika zeměmi máš zkušenosti?

Určitě jich bude přes deset.

Setkal ses někdy s úplatkářstvím?

V Africe je to úplně běžné. Například se nám to stalo při vyřizování povolení v Keni. Udělali jsme všechno podle návodu, zaplatili administrativní poplatek, vše s pětiměsíčním předstihem. Když jsme přiletěli na místo a chtěli si vyzvednou domluvené dokumenty, tak nic nebylo hotové. Nebýt toho, že jsme znali jednoho člověka, který byl všem úředníkům nadřízený a který s námi prošel všechny lidi a vyloženě je nutil pod různými výhružka nám dokumenty poskytnout, museli bychom uplácet. Tenkrát se nám to i díky štěstí povedlo vyřídit bez úplatků.

Co tě motivovalo vstoupit do Point One?

Zachytil jsem leták o náborů členů a přišlo mi to to jako dobrý nápad. Podíval jsem se, jaké projekty v Point One fungují a v čem spočívá ta podpora. Chtěl jsem již dlouho svůj projekt dělat komerčně, ale o podnikání, účetnictví nebo o tom, jak založit firmu, jsem nic nevěděl. Tak jsem podal přihlášku, začal se vzdělávat a pomalu budovat společnost.

Co tě v Point One nejvíc překvapilo?

Především lidé. Většina je výrazně mladších, než jsem já, mnozí teprve nastoupili na univerzitu, ale mají svůj plán a jdou si za ním. Vědí, co chtějí, to já jsem v jejich věku nevěděl. Už jen ta myšlenka, že chtějí podnikat, že chtějí být nezávislí a nechtějí být zaměstnanci, mi hrozně imponuje.

Máš nějakého oblíbeného mentora?

Samozřejmě, je to můj hlavní mentor, Tomáš Pokorný z Dogsie.

Kam bys chtěl své podnikání posunout?

Mým cílem je najmout 2-3 zaměstnance, kteří mi budou pomáhat s vyřizováním povolení, a já budu mít více času starat se o firmu a rozvíjet ji.

Kolik máš teď klientů?

Firmu mám založenou teprve od ledna, takže klienty ještě nemám. Zatím povolení zařizuji jen pro náš vědecký tým v rámci svého pracovního úvazku, teď se zrovna chystám na technickou podporu pro náš projekt v Kamerunu a v Thajsku. Když se koná expedice, tak jsem schopný zorganizovat celou tu expedici, se všemi specifiky, ne jenom sehnat konkrétní povolení.

Co bys doporučil lidem, kteří o podnikání přemýšlejí, ale zatím nemají odvahu se do toho sami pustit?

Pokud mají nápad, tak není nic lehčího, než to zkusit v Point One. Dostanou zde upřímnou zpětnou vazbu a zjistí, jak na tom jsou, zda má jejich nápad smysl, nebo zda je podnikání vůbec bude bavit.

Petře, moc díky za rozhovor a ať se ti daří.

Autor: Petr Kopeček